Užití slova vyjímka není v psaných textech nijak výjimečné

Zamyšlení nad pravopisem podstatného jména výjimka a od něj odvozených slovních druhů.

Ačkoli by se mohlo zdát, že v dnešní době je už pravopisná podoba podstatného jména výjimka zažitá, tak stále se ještě najdou takoví „neználci“ (a je jich skutečně hodně), kteří při zápisu tohoto slova neváhají a automaticky jej píšou jako vyjímka (a stejně tak zapisují i slova od něj odvozená – vyjímečně, vyjímečný aj.).

Jako jazyková korektorka se s těmito chybnými tvary pravidelně setkávám, ať už při čtení různých internetových periodik či tištěných textů. A to mě přinutilo zamyslet se nad důvodem, proč lidé volí právě tuto nespisovnou grafickou podobu. Domnívám se, že si ji (podotýkám že mylně!) odvozují od zvukové podoby [viji:mka]. Ale tato výslovnost je nesprávná, správně se toto slovo vyslovuje jako [vi:jimka].

Jaké pravidlo při zápisu slova výjimka a slov od něj odvozených tedy uplatňovat? Podstatné jméno výjimka řadíme mezi názvy dějů a výsledků děje, tedy substantiva odvozená od verb. Dochází zde k hláskovým alternacím, samohláska v základu slova se při odvozování krátí, např. lít–lití, výt–vytí, vyčítat–výčitka. U některých slov (jako je slovo výjimka, které se odvozuje od verba vyjímat) nastává v základu slova změna kvantity dvou samohlásek. První samohláska se prodlužuje, druhá krátí. Stejný postup zaznamenáváme např. u slov vývoj (odvozeného od slovesa vyvíjet), výtah (odvozeného od vytáhnout), výšivka (od vyšívat), výslech (od vyslýchat), výzkum (od vyzkoumat) nebo výhybka (od vyhýbat se).

Přísloví říká, že výjimka potvrzuje pravidlo, ale v tomto případě platí, že stejné délky samohlásek jako výjimka zachovávají i od něj odvozené přídavné jméno výjimečný a příslovce výjimečně.

Petra Přečková | 12. 05. 2013