Vyšla Akademická příručka českého jazyka: kniha pro lidi z oboru i laiky

V únoru 2014 vyšla Akademická příručka českého jazyka, kterou jsem netrpělivě vyhlížela již ke konci roku 2013. Původně totiž bylo její vydání naplánováno na prosinec 2013.

Akademickou příručku českého jazyka vytvořil kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR, jmenovitě Markéta Pravdová a Ivana Svobodová. Podkladem pro ni se stala výkladová část Internetové jazykové příručky, jež vznikla s podporou grantového projektu Jazyková poradna na internetu. Kniha je rozčleněna do osmi oddílů a ty do jednotlivých kapitol a podkapitol. Součástí publikace jsou i rejstříky, které mohou napomoci při vyhledávání konkrétních informací. Kniha jako celek je tak podle mého názoru velmi přehledná.

Akademická příručka českého jazyka

Východiskem pro vytvoření a konečnou podobu Internetové jazykové příručky a Akademické příručky českého jazyka byly především dotazy adresované jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR. Tazatelé se většinou chtějí dozvědět, jak se určitá slova píšou, skloňují, časují i vyslovují, mnohé zajímá i dělení slov a proč se píše slovo tak, jak se píše. (Proč se píšou ližiny, proč se skloňuje bez Nohavici, jak psát domácí podobu rodných jmen jako Luki/Luky apod.). Jazykovou poradnu jsem několikrát za svou profesi jazykové korektorky využila i já a práci akademických pracovníků velmi oceňuji.

Výklady jevů jsou v Akademické příručce českého jazyka mnohdy podrobnější než výklady v Pravidlech českého pravopisu a mluvnicích, a navíc jsou doloženy bohatou škálou příkladů, např. v kapitolách o velkých písmenech apod. Konkrétně u velkých písmen je to podle mého názoru docela potřeba, protože když v roce 1993 nastalo v psaní velkých písmen několik dílčích změn, které se týkaly psaní některých typů pojmenovávajících veřejná prostranství, psaní názvů organizací, psaní názvů organizačních složek a psaní jmen Vánoce a Velikonoce, nastaly zmatky, jak co psát, a ty přetrvávají do dneška. Ještě dnes si není většina uživatelů jazyka jista, zda psát Vánoce s malým či velkým písmenem.

Akademická příručka českého jazyka přináší nejen pravopisné, slovotvorné, tvaroslovné a syntaktické výklady, ale všímá si i toho, jak se popisované podoby a tvary běžně používají.

Co považuji za podstatné, je, že některé výklady jsou doplněny hodnotícími komentáři vycházejícími z analýzy výskytů, zejména v Českém národním korpusu nebo internetových textech. Na základě toho jsou pak také připojena doporučení, kterým podobám či tvarům dávat přednost, popř. které podoby dosud nezachycené v kodifikačních příručkách lze již ve spisovných projevech přijímat, tj. nechápat je jako nesprávné. 

Dále je přínosné, že část knihy je věnována i formální úpravě písemností.

Cílem Akademické příručky českého jazyka je co nejpřesnější popis, zachycení (a tím i utvrzení) normy pro komunikační situace, v nichž je žádoucí používání spisovného jazyka. Příručka sama tuto normu nestanovuje, ale předkládá její popis uživatelům češtiny jako doporučení, jímž je vhodné se při tvorbě mluvených či psaných textů řídit. A to, že se nespletete, budete-li se touto knihou řídit, je zaručeno i tím, že Akademická příručka českého jazyka získala schvalovací doložku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Pro profesionály nebývá problémem se v odborných publikacích, jako je tato, orientovat, ale z praxe vím, že pro běžného čtenáře už to tak snadné být nemusí. Jednou z priorit Akademické příručky českého jazyka bylo to, aby s ní mohlo pracovat široké spektrum zájemců a aby byla pro všechny srozumitelná. A jsem ráda, že mohu konstatovat, že Akademická příručka českého jazyka taková skutečně je: budou z ní těžit nejen profesionální lingvisté, ale také laici, kteří se chtějí o svém mateřském jazyce něco dozvědět.

info@bezchip.cz
2006–2017 © Bezchip